V profesionálním světě sportu existují dva typy maminek. Ty, které se rozhodnout mít rodinu až po kariéře, anebo ty, které si „odskočí“ porodit potomka a pak se k vrcholovému pohybu ještě vrátí. Trutnovská basketbalistka Milena Prokešová patří do té druhé, výrazně menší skupiny. Ve třiceti přivedla na svět dvojčata Jirku a Jeníka, aby půl roku po porodu už opět běhala po palubovkách v nejvyšší soutěži.

„Ale takhle jsem si to vůbec neplánovala,“ usmívá se dnes maminka již skoro čtyřletých kluků. S manželem Pavlem, tehdy ještě přítelem spolu byli teprve necelý rok, když zjistili, že čekají miminko. „V podstatě jsem otěhotněla přes prášky, takže to bylo opravdu nečekané,“ vzpomíná. Další překvapení zažila u lékaře, který ji oznámil, že bude mít dvojčata. „Ani jeden z nás jsme je přitom v rodině neměli. Naštěstí všechno dobře dopadlo a jsme za ně šťastní.“

Kdysi měla plány, že děti přijdou, až ukončí basketbalovou kariéru, ale ta musela ustoupit do pozadí. Na chvíli. Tenkrát oblékala dres Hradce Králové a ve třetím měsíci přinesla do klubu potvrzení od lékaře, že je těhotná. „Pan Volejník mi vyšel maximálně vstříc a ukončili jsme smlouvu. Nebyl tam žádný problém,“ povídá. Už v té době však věděla, že se pokusí o basketbalový comeback. „Říkala jsem si, že zase nejsem tak stará, abych to ještě nemohla zkusit.“

• za svobodna Steffanová
• vystudovala sportovní gymázium v Praze
• v nejvyšší soutěži hrála poprvé jako sedmnáctiletá hráčka Kralup v roce 1998
• v Trutnově začne svou čtvrtou sezonu, v minulé jako kapitánka dovedla tým po šesti letech k bronzové medaili
• její záliby jsou děti a všechny ostatní sporty

Radostná událost v jejím životě, tenkrát ještě Mileny Steffanové, přišla 11. července 2011. Z období po narození kluků si vzpomíná hlavně na kojení. „Ono totiž ukojit dvojčata není zrovna moc jednoduché,“ vypravuje, že kluci měli brzy hlad a neustále brečeli. „Takže jsme brzy přešli na umělou stravu. A tím pádem jsem já mohla začít běhat a posilovat,“ prozrazuje, jak už se po třech měsících začala připravovat na svůj návrat na hřiště.

Jak se některé ženy těší na mateřskou dovolenou, tak se populární „Steffi“ zase těšila na basketbal. „Hrozně moc mi chyběl kolektiv a pohyb. Nejsem ten typ, abych byla s dětmi zavřená sama někde mezi čtyřmi stěnami. Basket mám rád a pořád ho beru jako svůj koníček,“ svěřuje se hráčka, která sedm měsíců od porodu naskočila za Karu do soutěžního duelu.

„Ale děti jsou samozřejmě děti,“ zdůrazňuje. Skloubit výchovu s povinnostmi basketbalistky se jí dařilo a daří. Oproti ostatním maminkám v tom dokonce vidí výhodu. „Basket přeci jen není jako práce, kde musíš vydržet osm hodin. Jdeš na dvě a půl hodiny do tělocvičny a pak se vracíš k dětem. Ze začátku jsem si třeba chodila trénovat, když kluci spali,“ líčí, že to bylo úplně v pohodě. Kdyby ale musela odcházet na půl dne, jako některé maminky, které jdou po porodu brzy pracovat, tak to by také nechtěla. Vyhovuje jí, že dělá práci, která ji baví a je rozdělená do dvou denních bloků.

Doma má také velkou oporu v podobě manžela Pavla, za kterého se provdala předloňské léto. „Už na začátku jsme do toho šli, že to musíme zvládnout. Jiná varianta nebyla, takže jsme si hodně pomáhali. Pavel funguje úplně bezvadně už od porodnice,“ chválí svého muže. „Přebaloval, krmil, jako kdyby byl ženská,“ směje se Milena. Vzhledem k tomu, že pracuje jako učitel, tak to u nich vycházelo, že když přišel ze školy domů, jeho manželka odcházela na trénink.

Nicméně, tatínek dvojčat se věnuje basketbalu. V Trutnově dělá trenéra dokonce už třetí sezonu. A tak, jak to vypadá u Prokešů, když musí oba rodiče na trénink nebo vyrazit na zápas? „O víkendu se o kluky starají moji nebo Pavlovi rodiče a velmi brzy u nás začali fungovat i Chaloupkovi, kteří nám hodně pomáhají,“ prozrazuje, jak si rodinu rozšířili o jeden milý pár z Trutnova. Když sem ještě jako těhotná jezdila za kamarádkou Darčou Mišurovou, paní Chaloupková jí říkala, že tady stejně skončí a že ona jí bude hlídat děti. A stalo se. „Právě díky této větě jsem jí později poprosila, jestli bych ji občas mohla využít. Domluvili jsme se samozřejmě za nějakou finanční náhradu.“ Její kluci si novou babičku a dědečka zamilovali a je tomu i obráceně.

Na to, že maminka „utíká“ na basketbal, si však Jirka a Jeník museli zvyknout. „Mezi druhý a třetím rokem to pro mě bylo psychicky hrozně náročné období, protože kluci strašně vyváděli a nechtěli mě pouštět. Ten křik se rozléhal po celém paneláku. Oblíkala jsem se vlastně až ve výtahu. Občas mi ukápla slzička,“ přiznává Milena Prokešová. Při basketbalu se však od toho i dalších problémů dokázala oprostit. „Já na basket takzvaně vypínám, nevnímám ani publikum a soustředím se jen na svou práci a výsledek,“ říká. I když se určitě přihodí situace, kdy to samozřejmě nejde. Třeba, když měla kluky v nemocnici.

Z pohledu profesionálního sportovce, který den co den odevzdává fyzický výkon, si na rozdíl od jiných maminek doma moc neodpočine, a tak stále zápasí s únavou. „Když byli kluci menší, tak to byly probdělé noci, spala jsem tak čtyři hodiny maximálně, ale to znají i ostatní maminky, které mají dvojčata,“ míní basketbalistka, která má doma nespavce pořád. „Na basket jsem se ale vykašlat nechtěla, jak jsem už řekla, je to pro mě koníček, kam si jdu i psychicky odpočinout. Fyzicky jsem si však neodpočinula od jejich narození kluky. Ale to přebojuješ, protože ty děti miluješ,“ tvrdí.

A jaká je Milena Prokešová maminka? „To by spíš měli posoudit jiní. Ale doufám, že prostě taková správná, sportovní, hodná, i když nepopírám, že občas hodně výbušná,“ usměje se žena, která se svými kluky nejraději tráví čas venku na výletech a dětských hřištích. Doma je to klasika jako všude jinde. „Máme spoustu hráček, stavíme vláčky, kreslíme, občas nějaká pohádka.“ A právě teď se dostavuje období, kdy si víc začíná užívat, že je maminka. „Do těch tří let je to s dětmi spíš velká práce. Teď už kluci chodí do školky, takže jednak mám víc času pro sebe a jednak už se mnou víc komunikují, už mluví líp, takže si to fakt užívám.“

V Trutnově se celé její rodince líbí a zřejmě se tady usadí natrvalo, ačkoliv říká, že nikdy nevíš, kam tě vítr zavane. Smlouvu v basketbalovém klubu má podepsanou na příští sezonu. Prý poslední. To samé ale kapitánka Kary tvrdila i loni.