Katko, co ty a příští sezona. Vracíš se do Trutnova?
Ano, jsme domluvení, že tady budu hrát. Vzhledem k tomu, jak jsem si teď přerovnala svoje životní priority, tak určitě nebudu jinde než v Trutnově, kterému bych ráda pomohla.

O jakých změnách priorit mluvíš?
Rozhodla jsem se, že basketbalu už nechci věnovat sto procent svého času, tak aby to byla moje hlavní životní náplň a hlavní zdroj příjmů. V Trutnově bude momentálně basket situovaný jinak. Hráčky nebudou zajímat peníze, ale budou tady hlavně hrát, že klub mají rádi a chtějí mu pomoci. Tohle mi teď přesně zapadá do toho, co bych já vlastně chtěla.

Být poloprofesionální hráčkou?
Ano, těch tréninků nebude tolik a já chci mít prostor k tomu, abych si mohla rozšiřovat nějaké svoje zkušenosti v práci, co bych chtěla dělat. Druhou část pak budu věnovat basketbalu.

O jakou práci se jedná?
Chtěla bych si v nejbližší době udělat zkoušky energetického specialisty, kde by posléze byly mou pracovní náplní energetické průkazy budov a taky nejspíš nějaká ta „klasická“ stavařina.

Proč nastal zlom v tvém myšlení?
Ten zlom je hlavně o tom, že člověk vnímá, jak se cítí po těch dvanácti profesionálních sezonách. Každý rok je na těle znát. Už je mi osmadvacet a musím říct, že poslední dva roky jsem to na svém těle pozorovala, že těch dvanáct let profesionálního basketbalu včetně reprezentačních soustředění a dalších akcí dalo mému tělu zabrat. Začalo to kolenem, po koleni přišel kotník, pak zlobil sval… Jakmile se vyléčilo jedno, začalo se léčit hned něco druhého, protože ta zátěž je prostě velká. Řekla jsem si, že svoje tělo budu potřebovat, doufejme, třeba dalších šedesát let a člověk začne přemýšlet. Není to tak, že bych basket musela hrát kvůli penězům, zvládnu se uživit i jinak a mám i jiné ideály a sny, které si chci plnit. Myslím, že jsem ve věku, kdy už se můžu plynule přesunout do nějakého toho normálního života.

Takže angažmá ve Wasserburgu bylo tvou poslední profesionální sezonou?
Říká se, že nikdy neříkej nikdy, ale myslím si, že jo. Byla to skvělá zkušenost a nelituji toho, že jsem tam šla, i když samozřejmě to nebylo úplně podle mých představ vzhledem k těm zraněním, odehraným minutám i úrovně německé ligy. Jsou to ale nedocenitelné zkušenosti, když si to člověk zkusí.

Jaké tedy bylo tvoje první (a poslední) zahraniční angažmá?
Úplně skvělý. Ve Wasserburgu byli všichni neskutečně milí, hrozně nápomocní, je tam taková rodinná atmosféra. Za celou dobu jsem třeba nepotřebovala svého agenta. Nebylo nic, co by musel řešit. V Německu jsem se paradoxně ještě víc zdokonalila v angličtině, protože jsme v týmu měli osm zahraničních hráček, takže i tohle beru jako pozitivní věc do dalšího života. A prostě je to Německo, Bavorsko, je tam jiný život.

A po basketbalové stránce?
Když vezmu náš basketbal, tak my jsme měli dobrý tým. Když vezmu německou ligu, tak ta je strašně uspěchaná a neuspořádaná. Myslím, že ve svých letech bych už měla využívat hodně zkušeností, které jsem posbírala, ale bohužel v Německu jsem k tomu nedostala příležitost. Jednak jsem celou dobu hrála na středu a vůbec jsem nebyla stavěná na křídlo. A další věc byla to, že my jsme vlastně celý rok hráli pres po celém hřišti, což je také hodně zvláštní a u mě to přenáší chaos z obrany do útoku a obráceně. Německá liga je jiná, než klasický evropský basketbal, na který jsem předtím byla zvyklá jedenáct let.

V Německu jsi za sezonu získala tři trofeje, to musíš být spokojená, ne?
Wasserburg je v Bundeslize dominantní klub, a tak cíl byl samozřejmě vyhrát ligu i pohár, což se nám povedlo. Ale měli jsme i ambice v Eurocupu, kde se nám to bohužel nepovedlo. Na podzim přišly nějaká zranění a nemoci a nebyli jsme kompletní. Tým se utvořil nově před sezonou a bylo v něm málo zkušených hráček, které by to dokázaly vzít na sebe. Když šlo potom na hřišti do tuhého, tak tam ty osobnosti chyběly. Ani já jsem zrovna v tu dobu nebyla v roli, že bych to mohla nějak táhnout.

Od vedení klubu jste nepocítili, že jste v evropském poháru nepostoupili ze základní skupiny?
Něco nám k tomu řekli, ale nebylo to dramatické, že by nás nějak pokutovali. Viděli, že jsme odvedli maximum. Když jsme pak měli vánoční večeři s hlavním sponzorem, spíš na nás měli takovou prosbu do příštího roku, že už by konečně chtěli postoupit. Už to byl totiž několikátý rok po sobě, že jim to nešťastně uteklo o pár bodů nebo na skóre. Je ale pravda, že ty dva týmy, které byly před námi ve skupině (Benátky a Nantes - pozn. red.), došly pak až do fáze mezi nejlepších osm. Nebyly to slabé týmy.

Tušila jsi už v průběhu sezony, že z Wasserburgu odejdeš a změníš svůj pohled na basket?
Tušila jsem to, protože v loňské sezoně si nevzpomínám na trénink, který bych odtrénovala bez bolesti. To je prostě fakt a člověka to po nějaké době omrzí. Nemá z basketbalu takovou radost a netěší se na trénink. I když musím říct, že mě ty tréninky bavily, protože jsme měli hodně herních a zábavných tréninků.

S jakým zraněním jsi laborovala?
Měla jsem zánět ve šlaše pod patou, což je taková běžná věc, která se léčí sedm osm měsíců. Ale nebyl na to čas. I když musím říct, že péče ve Wasserburgu byla neskutečná. Cokoliv člověk potřeboval ze zdravotního hlediska, tak ihned bylo. Rezonance, ultrazvuky nebo nějaká další lékařská péče. Fyzioterapie je tam na úrovni, co nemají některé euroligové týmy. Ze začátku mě to na tréninku bolelo třeba jen dvacet minut, než se člověk rozehřál. Ke konci sezony už byl ten zánět ale takový, že trénink jsem protrpěla v bolestech většinou celý a vždycky jsem se těšila na konec.

Teď už jsi zdravotně v pořádku?
Ještě než jsem z Německa odjela, zprostředkovali mi léčbu nějakými plazmovými injekcemi, které mi fakt pomohly. Po návratu domů jsem tady ještě dochodila nějaké rehabilitace a celkově jsem měla asi dva a půl měsíce volna. Pak jsem opatrně začala něco dělat a teď můžu říct, že každý den vykonávám nějakou aktivitu a připravuji se na sezonu, protože dva a půl měsíce je přece jen trošku dlouhá doba a člověk potřebuje být trošku v kondici. Tím chci právě i říct, že i když Trutnov nebude trénovat tak, jak trénoval, a nebude mít takové hráčky, jako měl, tak rozhodně nechci, aby v zápase vypadalo, že se po hřišti budeme ploužit.

Od Trutnova letos nemůžeme očekávat velké věci, ale na druhou stranu bude v týmu Kateřina Hindráková, což přeci jen v českém basketbale je nějaké jméno. Nemyslíš si, že budeš trošku pod tlakem?
Já si myslím, že tlak nebude žádný, protože tady nebude žádný tlak na výsledky. Letos vzhledem k tomu, co máme, a jak to dopadlo po loňské sezoně, jaký bude rozpočet, jestli bůhví budou finance na nějakou hráčku nebo se opravdu půjde do sezony jen s hráčkami z našich trutnovských zdrojů, budou ambice klubu diametrálně jiné. Měla jsem mnohem lepší nabídku z jiného českého týmu, ale já chci být v Trutnově, mně se tady líbí. Trutnovský basket pro mě udělal spoustu předtím, než jsem odešla, tak proč bych já nemohla teď něco udělat pro něj.

Jaké to pro tebe bude hrát s mladými hráčkami?
Je dobře, že si zahrají mladé talentované holky. Bude to jako za starých časů. Kdybych já v šestnácti nedostala příležitost, tak také nikde nejsem. I lidi se třeba začnou o trutnovský basket zajímat víc a přijdou se podívat, když uvidí hrát místní holky. Ten koncept se mi líbí.

I za cenu toho, že se bude bojovat o záchranu?
Ano. Je to mnohem lepší koncept, když příležitost dostanou mladé hráčky, které příležitost nedostávaly. Když si vzpomeneš, tak poslední hráčka, která se prosadila, je ročník 1991. Petra Záplatová. U dalších hráček už není absolutně žádná návaznost. Myslím, že tady jsou holky, které to můžou hrát a budou bojovat. Navíc, nejsme jediný tým v lize, který má takové problémy. Strakonice, Tišnov, Ostrava jsou nyní týmy, se kterými se budeme prát. Ty časy, kdy jsme se rovnali Nymburku, jsou pryč. A je důležité si to uvědomit. Budeme hrát s tím, co bude, budeme hrát za to, co bude a na konci sezony bude příležitost možná hrát další rok a neřešit s městem podobné problémy jako letos.