Shiho Moriya, Kubota Kunihiko a Aoki Takuo. Tříčlenná delegace basketbalových trenérů z Japonska pobývala na konci ledna několik dnů v našem městě. Přijala pozvání manažera Kary Jana Brauna a přijela se podívat, jak se "dělá" a vůbec vypadá trutnovský, respektive český basketbal.

Názor japonských trenérů: Trutnov by hrál v naší lize o titul

Během svého pobytu se basketbaloví vyslanci ze Země vycházejícího slunce zastavili i v naší redakci. Slovo měla převážně Shiho Moriya, šéfka univerziádního výběru, která manažera Brauna poznala na univerziádě v Kazani v roce 2013. Od té doby jsou v kontaktu.

Evropský a asijský basketbal je rozdílný. Zajímá nás, jak se hraje a trénuje v Evropě. Proto jsme se rozhodli přijet a vybrali si tuto zemi, řekla.

Japonská příprava je podle trenérky z Nagarekawy velmi těžká a dlouhá. Když ještě hrála profesionálně, trénovala čtyřikrát denně šest dnů v týdnu. Ranní trénink trval hodinu, dopolední dvě a půl, odpolední čtyři (!) hodiny a po večeři hodinu. Není to úplně normální, ale opravdu hodně týmů a hráček se u nás takhle připravuje, usmívala se. Když navíc v Japonsku tým prohraje, po zápase ho čeká také trénink. To je asi nevětší rozdíl.

V Trutnově viděli asijští pozorovatelé jeden trénink ženského týmu, jeden trénink mládeže i utkání Středoevropské ligy proti Vídni. Byla jsem unešená z toho, jak hráčky spolu neustále komunikují a jak si užívají hru, vyprávěla Moriya. Kouče národních týmů Kunihika zase překvapilo, že i vysoké hráčky jsou dobré střelkyně z dálky. Číslo 12, chválil pivotku Pazderovou.

Na dotaz, jak by Trutnov obstál v japonské lize, Shiho Moriya odpověděla, že by hrál o titul. V týmu tady máte právě hodně vysokých hráček. U nás máme menší. V lize hraje jen jedna, která měří přes 190 cm, prohlásila, co by byla výhoda Kary.

Odlišná je i atmosféra, která v hledišti panuje během zápasu. V Japonsku není basket tak populární sport. O fandění se starají převážně děti a mladí lidé, ale ti spíše chodí jen pasivně sledovat utkání. V Trutnově jí potěšil pohled na plnou tribunu lidí napříč generacemi. Úplně hotová pak byla z kotle fanoušků. U nás nemůžeme používat žádné nástroje na fandění. Jen ruce, řekla.

Ze své první návštěvy České republiky si japonští trenéři odnesli i nebasketbalové zážitky. Jsou tu milí lidé. Dobré jídlo a pivo, povídala Moriya. Největší kulturní šok v Japoncích zanechaly tradiční budovy a dlažební kostky. Líbilo se nám tady a rozhodli jsme se, že se do České republiky určitě ještě někdy vrátíme, svěřili se trenéři, kteří než odletěli zpět domů, zamířili ještě na jednu basketbalovou štaci do španělské Valencie.