Michale, co se vámi stalo?
Na začátku čtvrté čtvrtiny jste
přeci ještě vedli o 11 bodů…
To je sport, je to o
chybách. Byli jsme v laufu, padly
nám tam nějaké střely, získali jsme
náskok. Potom jsme se ale přestali
vracet do obrany a dostali koše z
rychlých protiútoků, což je taková
naše nemoc. Měli jsme to zvládnout
líp. Soupeř měl i štěstí. Dal jednu
trojku z devíti metrů. Oproti sobotě
si však myslím, že jsme zase hráli
basket.
V tom s vámi souhlasím.
Čtyřicet devět bodů. Zažil jste to
někdy?
Ne. Takový druhý zápas jsem nezažil.
Hraju to dvacet let a opravdu ne.
Nešlo to nikomu. O sobotním zápase
nemá smysl se bavit. Akorát se
musíme omluvit divákům, kteří na to
přišli a zaplatili za to.
Přitom to měl být zápas, se
kterým se tak trochu počítalo jako
vítězným, ne?
Je to tak. Nebylo tam ale
nic. Nasazení, střela, obrana. Nic.
Bohužel, teď se nám vrací hráči po
zranění, v týdnu jsme byli nemocní,
ale na to se nechci vymlouvat. To,
co jsme předvedli, je něco
neomluvitelného. Nedokázali jsme na
jejich obranu vyzrát nějakým
nájezdem, vyhozením, signály nám
nefungovaly. A jelikož nám nešla
vůbec střelba, bylo po zápase.
Vraťme se k utkání se
Spartou. I v posledních minutách,
kdy skóre bylo stále na vaší straně,
jste v útoku několikrát získali míč,
ale stejně to nezvládli. Proč?
Byla tam otevřená střela
Ládi Malého, to se musí střílet. Pak
tam stál, myslím, Malík na šestce,
také volná střela. Nedali jsme. To
je sport. Bohužel, už je to
několikátá koncovka. Bude nás to
ještě hodně mrzet.
Před víkendem se
předpokládalo, že byste mohli
dvakrát vyhrát a posunout se v
tabulce. Takhle teď stále zůstáváte
dole. Co se bude dít dál?
Situace je kritická. Jak
jsem řekl, je to několikátá
nezvládnutá koncovka. Ať to bylo v
Litoměřicích, ať to bylo v Liberci.
O bod, o tři, doma o pět, o deset.
Teď zase o bod. Co s tím? Nevím.
(usměje se) Buď nám v závěru
docházejí síly, nebo tam je nějaký
psychický blok, kdy se v závěru
bojíme vystřelit, bojíme se vzít
zodpovědnost na sebe. Mohli jsme mít
šest výher, máme dvě. Nezbývá nám
nic jiného než hrát dál. Už nejde o
ničem přemýšlet.
Předsezonní ambice, poprvé
se probojovat do play-off, jsou už
asi pasé, předpokládám?
Samozřejmě. Přibrzdila nás
nějaká zranění. I když se s tím před
sezonou musí počítat, letos jsme na
to měli smůlu. Zlomený kotník, záda…
Rychtera, Andrejsek, Malík. To jsou
hráči, kteří toho dneška moc
nenatrénovali a jejich výpadek na
měsíc a déle družstvo také
poznamená. Na play-off už nemáme.
Musíme teď se soustředit na to, aby
tady ta soutěž zůstala.
Když se někdo, kdo chodí na
basket, podívá na vaši soupisku,
musí ho okamžitě napadnout myšlenka.
Jak tak nabitý tým může hrát o
sestup?
Ááá, to jsou takové ty
řeči. Každý to nějak vidí, ale
nevidí to, že Lukáš Houser třeba na
zápasy jezdí, protože je to srdcař,
ale práce mu nedovoluje potrénovat s
mančaftem. Trénuje jednou za čtrnáct
dní. Nikdo nevidí, že kluci, kteří
dojíždějí, mají svoje zaměstnání.
Trutnov je bohužel systematicky
strašně špatně umístěn v republice,
kde je to odevšad daleko. Klukům
můžeme poděkovat, že alespoň na
nějaké tréninky jezdí. Nemáme to
jako v Praze, že by nás přišlo deset
dvanáct, ale chodíme v pěti šesti
lidech. Samozřejmě od toho se to
také odvíjí. Družstvo není špatně
poskládané. Ano, lidi mají pravdu,
že máme být v tabulce někde jinde.
To každopádně. Bohužel, je to tak,
jak to je. Rozhodně letos nemáme
štěstí.
